Zemřel František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77

Jaderný fyzik, exulant a organizátor dlouhodobé pomoci československému disentu zemřel 12. ledna 2024 ve Stockholmu ve věku 92 let.

Vědec vytlačený z vlastní země

František Janouch zemřel 12. ledna 2024 ve Stockholmu ve věku 92 let. Byl jaderným fyzikem, zakladatelem a dlouholetým předsedou Nadace Charty 77 a jedním z nejvýznamnějších organizátorů zahraniční podpory československému disentu. V šedesátých letech vedl Institut nukleární fyziky Československé akademie věd a patřil k mezinárodně respektovaným odborníkům. Po srpnu 1968 musel opustit vědeckou i pedagogickou práci. Režim mu později dovolil odjet do Švédska, následně jej však zbavil československého občanství.

Exil pro Janoucha neznamenal přerušení vazby k Československu. Ve Švédsku působil ve vědeckém prostředí a současně využíval svobodných podmínek k podpoře lidí, kteří doma čelili perzekuci. Mohl jednat s institucemi, získávat dary, nakupovat techniku a oslovovat mezinárodní veřejnost. Tato práce vyžadovala organizační schopnost i ochotu nést odpovědnost za prostředky určené lidem za železnou oponou. Janouch spojoval svět vědy, exilové politiky a osobních kontaktů způsobem, který zvyšoval praktický účinek zahraniční solidarity.

Nadace jako spojení se disentem

Ve Stockholmu založil fond, z něhož vznikla Nadace Charty 77. Pomáhala rodinám vězněných, podporovala nezávislou kulturu a zajišťovala zařízení potřebné pro samizdatovou práci. Do Československa se dostávaly peníze, rozmnožovací technika a další materiál, který nebylo možné běžně získat. Přenos musel respektovat bezpečnost příjemců a zároveň udržet důvěru dárců. Nadace proto nebyla jen názvem pro obecnou zahraniční podporu. Vytvářela konkrétní logistický a finanční most mezi lidmi ve svobodných zemích a domácím prostředím pod dohledem Státní bezpečnosti.

Jedním z příjemců pomoci byl také Václav Havel. Podpora se však nesoustředila pouze na nejznámější osobnosti. Její smysl spočíval v udržení celé sítě, do níž patřili autoři, opisovači, rodiny odsouzených i lidé bez veřejné známosti. Západní pozornost mohla snížit izolaci a technické vybavení usnadnit výrobu textů, nemohla však odstranit riziko, které nesli lidé doma. Janouch tuto hranici respektoval. Jeho role nebyla hrdinstvím na dálku, ale službou, která měla posílit schopnost druhých jednat ve vlastních podmínkách.

Od podpory disentu k veřejné solidaritě

Po roce 1989 přenesl Janouch činnost nadace do Prahy. Organizace rozšířila práci na podporu lidí se zdravotním postižením, zdravotnické projekty a další občanské aktivity. Konto Míša pomohlo získat gama nůž pro léčbu pacientů a Konto Bariéry vytvořilo dlouhodobý program pomoci lidem s handicapem. Proměna odpovídala novým poměrům: tajná podpora pronásledovaných už nebyla potřebná ve stejné podobě, potřeba praktické solidarity však nezmizela. Nadace dokázala využít zkušenost s důvěrou a dárcovstvím pro otevřenou práci v demokratické společnosti.

Janouchův život propojuje vědu, politický exil a občanskou instituci, která přežila důvod svého původního založení. Při jeho smrti zaznívaly vzpomínky na člověka, jenž dokázal získat prostředky i důvěru pro zdánlivě nemožné projekty. Pro dějiny Charty je podstatné, že její odkaz nepěstoval pouze slovem. Vytvořil nástroj, který reagoval na konkrétní potřeby před rokem 1989 a po změně režimu se dokázal proměnit bez ztráty základního smyslu. Jeho práce ukazuje solidaritu jako organizovanou, dlouhodobou a odpovědně spravovanou činnost.