Zemřel Ladislav Hejdánek, filosof odpovědnosti a mluvčí Charty 77

Filosof, pedagog, signatář a jeden z prvních mluvčích Charty 77 zemřel 28. dubna 2020 v Praze ve věku 92 let.

Filosofie mimo bezpečí akademie

Ladislav Hejdánek zemřel 28. dubna 2020 v Praze ve věku 92 let. Patřil k určujícím osobnostem českého poválečného myšlení, disentu a neoficiálního vzdělávání. Navazoval kriticky na Emanuela Rádla a Jana Patočku a filosofii nechápal jako obor uzavřený v univerzitních institucích. Pravda pro něj nebyla majetkem člověka ani systému, ale výzvou, vůči níž je nutné znovu odpovídat. Tento postoj měl přímý občanský důsledek. Když normalizační režim vyloučil kritické myšlení z veřejné akademické debaty, Hejdánek pokračoval v textech, dopisech a osobních seminářích.

Po roce 1968 přišel na dlouhou dobu o možnost běžně působit na vysoké škole. Pracoval mimo akademickou sféru a pořádal bytové semináře, v nichž se setkávali studenti, kolegové i zahraniční hosté. Nešlo pouze o náhradní univerzitní výuku. Semináře vytvářely prostor svobodné otázky, který byl sám o sobě občanským činem. Účastníci věděli, že setkání může sledovat Státní bezpečnost a že kontakt s nezávislým prostředím může ovlivnit studium nebo zaměstnání. Filosofická práce se zde spojovala s praktickou zkušeností důvěry a odpovědnosti.

Jeden z prvních mluvčích

Hejdánek podepsal Chartu 77 a po smrti Jana Patočky se stal jedním z jejích prvních následných mluvčích. Funkce neznamenala politické vedení, ale veřejné zastupování iniciativy a ručení za dokumenty. V situaci výslechů a sledování vyžadovala ochotu přijímat poštu, jednat s úřady a vystupovat pod vlastním jménem. Hejdánkův důraz na pravdu jako závazek dobře odpovídal základní metodě Charty. Texty neměly vytvářet pohodlnou ideologii, ale přesně konfrontovat skutečný stav s právními a mravními nároky, které stát uznával pouze formálně.

Jeho práce současně připomínala, že mezi signatáři probíhaly skutečné spory. Hejdánek hájil nepolitickou povahu Charty v původním smyslu a byl citlivý k pokusům proměnit otevřené společenství v základnu určitého programu. Nešlo o odmítnutí veřejného jednání. Naopak trval na tom, že obrana práv má zůstat dostupná lidem rozdílného přesvědčení a nemá být podmíněna souhlasem s jednou budoucí politikou. Tato pozice vstupovala do debat s těmi, kdo v závěru osmdesátých let požadovali zřetelnější politickou aktivizaci.

Návrat k výuce bez opuštění disentu

Po roce 1989 se Ladislav Hejdánek vrátil na Univerzitu Karlovu a mohl veřejně přednášet, publikovat a vychovávat další studenty. Institucionální návrat však neznamenal, že by bytové semináře a samizdat považoval za uzavřenou odbočku. Byly součástí jeho filosofie, protože ověřily vztah myšlení a jednání v podmínkách osobního rizika. Hejdánek se dál vyjadřoval k veřejným otázkám a nepřijímal představu, že demokratické instituce zbavují jednotlivce odpovědnosti za stav společnosti. Kritická loajalita k demokracii pro něj zahrnovala také schopnost upozornit na její selhání.

Ústav pro studium totalitních režimů jej v roce 2014 ocenil Cenou Václava Bendy za svobodu a demokracii. Při jeho úmrtí připomněl filosofa jako kritického žáka Rádla a Patočky i určující postavu disentu. Pro dějiny Charty je Hejdánek důležitý právě spojením dlouhého myšlenkového úsilí s konkrétní službou mluvčího. Jeho odkaz varuje před redukcí občanské odpovědnosti na jednorázový podpis. Odpovědnost je opakovaná práce s pravdou, rozhovorem a institucemi, která pokračuje i tehdy, když se politické podmínky zásadně změní.